Akvakultura, známá také jako akvafarming, je chov ryb, korýšů, měkkýšů, vodních rostlin, řas a dalších organismů. S rostoucí poptávkou po rybách a mořských plodech se akvakultura stala nezbytnou součástí zemědělství a lesnictví a poskytuje udržitelná řešení pro produkci potravin a hospodářský růst. Tento komplexní průvodce se ponoří do různých systémů a technik akvakultury a zároveň upozorní na jejich průnik se zemědělstvím a lesnictvím.
Pochopení akvakultury
Akvakultura zahrnuje kultivaci vodních organismů v kontrolovaných prostředích, jako jsou rybníky, nádrže a ohrady. Tyto systémy jsou navrženy tak, aby optimalizovaly růst, zdraví a reprodukci cílových druhů, aby v konečném důsledku uspokojily tržní poptávku po mořských plodech a zároveň snížily tlak na populace volně žijících ryb.
Typy akvakulturních systémů
Rybniční akvakultura: Tato tradiční metoda zahrnuje pěstování ryb a jiných vodních organismů ve sladkovodních nebo brakických rybnících. Je široce používán v oblastech s vhodnými vodními zdroji a byl přizpůsoben pro různé druhy, včetně tilapie, kaprů, sumců a krevet.
Systémy dostihových drah: Systémy dostihových drah využívající nepřetržitý tok vody jsou běžné při produkci pstruhů a lososů. Ryby se chovají v dlouhých úzkých kanálech nebo nádržích, což umožňuje efektivní odstraňování odpadu a sledování kvality vody.
Recirkulační akvakulturní systémy (RAS): RAS jsou navrženy tak, aby minimalizovaly spotřebu vody nepřetržitým filtrováním a recyklací vody v uzavřených systémech. Tento přístup snižuje dopad akvakultury na životní prostředí a umožňuje produkci vysoce hodnotných druhů, jako je jeseter a okrasné ryby.
Marikultura: Se zaměřením na mořské druhy jsou systémy marikultury rozmístěny v pobřežních oblastech a pobřežních zařízeních. Tato technika podporuje chov druhů, jako jsou mořské řasy, krevety, ústřice a ryby v jejich přirozeném prostředí, a zajišťuje tak optimální podmínky růstu.
Udržitelné techniky akvakultury
Integrovaná multitrofická akvakultura (IMTA): IMTA zahrnuje společnou kultivaci více druhů v jediném systému, těžící ze symbiotických vztahů mezi organismy. Například rybí exkrementy mohou sloužit jako živiny pro mořské řasy a měkkýše, čímž se minimalizuje odpad a zlepšuje rovnováha ekosystému.
Recirkulační akvaponické systémy: Spojením akvakultury s hydroponií integrují akvaponické systémy chov ryb s pěstováním rostlin ve vodním prostředí. Využitím rybího odpadu jako zdroje živin pro rostliny tyto systémy podporují efektivní využívání zdrojů a udržitelnou výrobu.
Průnik se zemědělstvím a lesnictvím
Akvakultura se několika způsoby protíná se zemědělstvím a lesnictvím, což přispívá k celkové udržitelnosti a produktivitě potravinových systémů.
Správa zdrojů:
Integrace akvakultury se zemědělskými postupy umožňuje efektivní využívání půdy, vody a zdrojů živin. Například rybníky akvakultury se mohou nacházet v zemědělské krajině a využívají k podpoře produkce ryb odtokové vody bohaté na živiny z orné půdy.
Výhody pro životní prostředí:
Udržitelné postupy akvakultury mohou zmírnit dopad zemědělství na životní prostředí tím, že nabízejí alternativní zdroje bílkovin, snižují tlak nadměrného rybolovu a podporují odpovědné řízení vodních ekosystémů.
Ekonomické příležitosti:
Díky diverzifikaci tradičních zemědělských činností představuje akvakultura nové ekonomické příležitosti pro zemědělce a vlastníky půdy. Integrace akvakultury s lesnickými činnostmi, jako je využívání pozemků sousedících se zalesněnými oblastmi pro akvakulturu, může vytvářet další zdroje příjmů.
Výzkum a inovace:
Spolupráce mezi odvětvími akvakultury, zemědělství a lesnictví pohání inovace v metodách udržitelné produkce, technologickém pokroku a postupech řízení zdrojů. Tato synergie podporuje holistický přístup k produkci potravin a péči o životní prostředí.
Závěr
Systémy a techniky akvakultury hrají zásadní roli při uspokojování celosvětové poptávky po rybách a mořských plodech a zároveň podporují udržitelné postupy v odvětvích zemědělství a lesnictví. Přijetím inovativních technologií a integrovaných přístupů se akvakultura nadále vyvíjí jako klíčová složka budoucích systémů produkce potravin.